Ten, kdo nezná mimikry šikanování, přes veškerou poctivou snahu pomoci neuspěje. V případech mohutných a "neprůstřelných" protiléčebných systémů nemá smysl se vyčerpávat beznadějným bojem a je třeba dítě vyjmout z patologického prostředí.

Při provalení a medializování šikany se (ředitelé škol) cítí krajně ohroženi. Mají dojem, že kdyby připustili šikanu, byli by potom úplně špatnými řediteli a i celá škola by byla špatná. Zaplaví je pocity viny, trapné pocity, že nějakým způsobem úplně selhali. Proto se brání většinou na nevědomé úrovni svalováním viny na oběť a rodiče.

V případě, že ve skupině není silná pozitivní podskupina, činnost jádra agresorů může nerušeně pokračovat a přinese i plody. Normy agresorů jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem.

V případě, že skupina onemocněla čtvrtým a pátým stadiem šikanování, musíme ji nejdříve rozbít a vytvořit novou konstelaci žáků, která dává naději na úspěšnou léčbu. Důvodem je síla protiúzdravného systému a zakořenění norem šikanování. Vždy je nutné jádro agresorů ze skupiny vyloučit. Ve zvlášť obtížných případech je potřebné rozdělení i zbytku třídy například prostřednictvím sloučení s paralelní třídou.

Při rozhovoru s obětí je důležité, aby o tom nevěděli ostatní žáci. Je potřeba ji ochránit před možnou pomstou agresorů a nebezpečím odmítnutí třídou jako bonzáka.

S informací o šikaně přicházejí často do školy rodiče. Pedagogové by neměli jejich výpověď zpochybňovat, reagovat obranně (říkat, že to není možné) a vyjadřovat nedůvěru. Škola by měla být na podobné situace připravena, vědět tedy, jak situaci řešit. Prakticky to znamená domluvit se s rodiči na spolupráci, na způsobu ochrany dítěte, ubezpečit je, že pomůžeme, a naznačit příští kroky.

Pozdní následky u brutálních a kriminálních šikan se podobají syndromu vyhlazovacích táborů. Jejich hlavní znaky jsou nápadně podobné: chronické depresivní vztahy, sebedestrukce, poruchy přizpůsobivosti a narušený vývoj osobnosti. Dá se to vysvětlit tím, že oběti zakoušejí kvalitativně stejné pocity - strach o život, krajní ponížení a zbavení práv. Vnější podmínky samozřejmě nejsou u šikanování ani zdaleka tak extrémní, nicméně mechanizmus narušení křehké lidské integrity je podobný.

Šikanování někdy funguje jako nouzová forma vztahu. Vztah agresora k oběti bývá intenzivní, může mít až charakter závislosti. Sténání a vzlykání oběti je mučitelem chápáno jako projev, který je věrohodný a je určen pouze pro něj.

Podstatné však přitom je, aby ředitel přijal svůj podíl odpovědnosti v boji proti šikaně a hledal s odborníky cestu, jak pomoci. Tento zdánlivě lehký úkol je však ve skutečnosti mimořádně těžký. Normální slušný a odborně nepřipravený člověk je odsouzen k morálnímu ztroskotání.

Je tedy chybou, když se pedagog nechá oklamat bezvadným chováním a při vyšetřování předem vyloučí jako pachatele tzv. slušné a úspěšné žáky. Někdy je tato chyba korunována tím, že se pedagog s důvěrou na agresora obrátí a požádá ho o pomoc při hledání odpovědi, jak rozetnout gordický uzel nepravd a polopravd.